... „To horko mě jednou vážně zabije“ postěžoval si a dále bezcílně kliká na myšku u PC v naději, že by snad mohl nějakým zázrakem překonat další úroveň logické hry Portál 2, kterou si nedávno pořídil. Všichni jeho kamarádi odjeli na letní prázdniny pryč a on zůstal doma sám, jako téměř každé léto. Natáhne se po orosené sklenici Coly, ve které lehce zacinkají kostičky ledu o sklo, a plnými doušky se napije. Po sklenici stékají maličké kapičky, které se pomalinku zvětšují a skapávají do vlkovy huňaté srsti na hrudníčku. Příjemně chladí. Najednou, bez jakéhokoliv varování, zhasne monitor a PC utichne. Vlk vyprskne Colu na monitor. „Co?! No to snad ne! To mi ještě scházelo!“ Nevěřícně kouká, co se stalo. Větrák, který ho stále ovívá chladivým vánkem, mu jasně dává najevo, že problém s elektřinou to není. Zkusí počítač znovu zapnout, ale bezúspěšně. „Doufám, že to nebude nic vážného. Třeba se jen přehřál z toho vedra a potřebuje oddych“, pomyslí si v duchu pro sebe a pomalu oddělává bočnici. Sotva jí sundá, už je mu jasné co se stalo. Nepříjemný štiplavý zápach spáleného obvodu mu jasně dává najevo, že to nebude žádná prkotina. Na první pohled není patrné, co se stalo, a tak se musí do bedny ponořit čenichem a očichat, odkud ten zápach jde. V hlavě má jen jednu myšlenku: ať to není ta nová grafika! Před pár dny mu vypršela záruka. Po důkladném očichání zjistil, že to je spálený napájecí zdroj. Posadil se zpět na židli a přemýšlí kde vzít nový. Za normálních podmínek by si ho objednal přes internet, ale takto to půjde dost těžko. Nezbývá nic jiného, než vyrazit do ulic za tak horkého dne. „Tohle je vážně den blbec, co ještě hrozného mě potká?“ zeptá se sám pro sebe. Hodí na sebe lehkou košilku bez rukávů a ani si jí nezapne, huňatý kožich po celém těle je dost samo o sobě utrpení v takovýchto vedrech. Sotva vyleze před barák, ucítí neskutečný žár slunce, jako by ho snad měl před sebou. Je venku sova pár vteřin a už si přeje být zpátky doma v chladivém vánku větráku. Nemá ani zdání kde by mohli prodávat nějakou výpočetní techniku a myšlenka, že to bude celé hodiny hledat, mu bere všechny síly už teď. Po dvou hodinách vláčení se městem v naději, že něco najde, se stane hotový zázrak. Přímo před ním se objeví snad jediný obchod, kde by něco takového mohli mít, a tak neváhá a nakoukne dovnitř. Zavře za sebou prosklené dveře a první, co ho velmi překvapí, je opravdu chladný vzduch uvnitř prodejny. Podívá se před sebe a zarazí se, když uvidí za stolem sedět štíhlého draka. Dívá se na něj s lehce vykulenýma očkama. Nikdy neviděl draka tak zblízka a vůbec by ho nenapadlo, že ve městě nějaký žije. Neuvědomuje si, že na něj celkem nevhodně zírá a drak se na něj zamračí. „Přejete si?“ zeptá se důrazněji. Vlk se poleká. „No… já… eeeee, potřebuji nový zdroj“ rychle odpoví. Drak mlčí a kouká se dál na vlka. „A? Nějaký bližší popis byste neměl? Jaký chcete typ, výkon, jaké konektory by mel mít?“ Vlk se zamyslí a řekne: „No klasický ATX, s výkonem asi tak 550W. To by mohlo stačit“ pousměje se a koukne na draka, který vypadá, jako by na něj letní horko nemělo žádný vliv. „Dobrá podívám se, co máme na skladě. Zatím se tu posaďte“ ukáže na židli před jeho stolem. Zatímco drak kouká do monitoru, vlčkovi je nečekaně trošku víc chladno, než když vstoupil do prodejny. Drak trošku zavrčí, že se mu nic nedaří najít, a opře si hlavu o přední tlapu. „Můžete chviličku vydržet? Musím se zajít podívat do skladu. Mám tu nějaké nesrovnalosti.“ „V pořádku, nikam nepospíchám“ odpoví vlk bez váhání a pousměje se. Drak se taky usměje v naději, že zákazníka to opravdu nezdržuje. Chvíle se ale trochu protáhla a osamocený vlk tu sedí už dobrých 10 minut. Rozhlíží se po prodejně, která na první pohled působí prázdně, jen sem tam visí nějaký ten plakát propagující nejnovější vychytávky z oblasti počítačů. A po pravé straně, kousek od vchodových dveří, je malá vitrínka, v které je nějaké PC haraburdí. Vlk se sebere a jde se podívat blíž, než se drak vrátí. Ve vitrínce je starý rozebraný notebook a par procesorů s popisem „386.“ Pobaveně se za chychotá a ozve se za ním dračí hlas. „Copak Vás pobavilo?“ zeptá se a vlk ucítí po celém těle zas ten silný chlad. „Ale, vzpomněl jsem si na dobu, kdy tohle muselo být opravdu něco a teď je to jen haraburdí.“ Drak se pousměje. „Takového haraburdí mám doma celou krabici, ale tyhle staré součástky mají něco do sebe, i po takové době stále fungují“ když si vzpomene na zdroj, co drží v tlapě. „Oh, ano, mám tu pro Vás ten zdroj a promiňte mi, prosím, to zdržení“ a jde s ním ke kase, aby ho namarkoval. Vlk jde kus za ním a posadí se zas před stůl. „Nemusíte se omlouvat, říkal jsem Vám, že nikam nespěchám“ odpoví a zas se usměje svým vlčím úsměvem. „Bude to všechno?“ zeptá se drak. Vlk se zamyslí, co by tak doma ještě mohl potřebovat, když už je tady. A napadne ho, že ho opravdu už zlobí kolečko u myšky. „Potřeboval bych nějakou laserovou myš.“ „Kabelovou či bezdrátovou?“ „Raději kabelovou, nemam rád neustále vyměňování baterií v nejméně vhodný okamžik.“ Drak se pobaveně zasměje. „Jo, to víc než dobře znám… Tak se podívejte. Jakou byste si představoval?“ Pootočí monitor tak, aby na něj vlk viděl. Přechází po monitoru, kde muže být tak 60 různých myšek, očkama a očka mu klesnou na windowsackou lištu, kde vidí staženou hru Portal 2. Nenápadně se pousměje. Po chvíli ukáže. „Tahle, ta modrá, vypadá vážně dobře.“ Drak se podívá na vlčka s podivným výrazem, jestli to myslí vážně. „Opravdu jí chcete, nebo to říkáte jen tak že ji tu používám já?“ Vlk nakloní nechápavě hlavičku do strany a když uvidí pod dračí tlapu ti samou myšku, zasměje se. „Neee, to byla opravdu náhoda ani jsem si nevšiml, jakou používáte.“ „Dobrá skočím pro ni. Tu už donesu rychle, mám ji v krabici hned vedle skladových dveří.“ A jak řekl, tak udělal. Ani nevlezl do skladu a jen se pro ni natáhl. „Tak tady jí máme“ položí jí vedle zdroje. „Ještě něco?.“ „Ne, děkuji, to už bude vše. Zas tolik na rozhazování nemám“ usměje se, aby to vyznělo jako vtip i když je to pravda. „Dobrá tedy, bude to 85 eur.“ Vytáhne kapsičky peněženku a chrasti v ni s drahnýma, horko těžko to dá dohromady, ale najde tam potřebné množství peněz. „Tady to je, ale raději si to přepočítejte.“ „To je v pořádku já Vám věřím“ dá vlkův nákup do tašky a podá mu jí. „Děkuju.“ „Já též děkuji, že jste u nás nakupoval, a přejí pěkný den.“ Při odchodu ke dveřím ho drak zaujatě sleduje, a když se vlk nečekaně u dveří zarazí a otočí se, drak se rychle podívá do monitoru, že pracuje. „Mohu se zeptat, když bude něco v nepořádku s tím zdrojem, třeba mi tam nebude pasovat, mohu ho vrátit?“ Drak zvedne hlavu. „Ale beze všeho, platí Vám na to běžná záruka dvou let… Ale víte co, pojďte sem ještě. Dám Vám vizitku, abyste sem nemusel zbytečně chodit, a já Vám pomohu třeba po telefonu.“ Podá vlkovi vizitku a jak k němu rychle natáhne tlapu, nechtěně vlka pohladí po pacce až k zapěstí. Dá mu vizitku a nesměle se podívá někam jinam, jako že si toho nevšiml. „Děkuji. Tak kdyby bylo něco v nepořádku, tak já se Vám ozvu“ řekl vlk a pomalu odchází ven z prodejny. Drak ho zas sleduje, jako před tím, a je více než jasné, že vlček se určitě brzo ukáže… Vlček se ještě před odchodem podívá na vizitku a všimne si, že je psaná ručně a ještě dost rychle. Jako by ji ten drak v obchodě psal teď. Pokrčí rameny a nese si svůj nákup domů. Venku se mezi tím schovalo sluníčko za mraky a tak je o mnoho příjemněji než když vyrážel z domova. ..::O pár minut později::.. Cesta domů mi trvala jen několik minut. Hned, jak jsem dorazil, jsem si do PCčka nainstaloval nový zdroj a připojil i pěkně vypadající myšku. Nadešla osudová chvíle, shořel jen zdroj, anebo i něco jiného? Zavřel jsem oči a stiskl velké tlačítko start. Hukot, který se z počítače začal ozývat, byl pro mé ouška lahodící hudbou. Konečně jsem si mohl oddychnout, že je zas vše v pořádku. Po chvíli mi naběhla plocha a já se už nemohl dočkat, až si zas zapařím mojí novou hru Portal 2. Což mi připomnělo, že ten draček v obchodě jí také hraje, a tak bych se mohl pokus ho najit mezi uživateli a přidat si ho do přátel. Konečně by bylo s kým si zahrát co-op mód. S někým, koho alespoň trochu znám. Chytnu myšku do packy a… a co to?! Myška nijak nereaguje. Odpojím jí a koukám, co s ní je. Netrvá to ani pár vteřin, než si všimnu, že je v polovině kabel nějaký narušený, jako by částečně naštípnutý. Povzdychnu si a podivám se na hodinky, jestli bych ještě stíhal reklamovat myšku, než drak zavře. Můžu sice hrát na staré, ale proč? Mohl bych se i rovnou toho draka zeptat, zda také hraje tu hru, i když je to více než jasné. Možná by chtěl ten spálený zdroj, co mi tu teď leží, do své vitrínky s haraburdím. Otevřu šatník a koukám, co bych si mohl vzít na sebe. Propocená košile přeci jen není moc košer, a tak sáhnu po jiné a dám se rychle na cestu. Běžím, co mi tlapky stačí, neboť mám pocit, že to nakonec nestihnu. K obchodu doběhnu 5 minut po zavíračce, ale skrze prosklené dveře vidím, že tam stále sedí a tak šáhnu po klice a ejhle - je ještě otevřeno. „Dobrá den, jsem tu zas“ řeknu udýchaně a hlasitě funím. „Aleee, copak že jste se vrátil?“ zeptá se. „No… víte…“ lapá po dechu „ta myš co jste mi prodal, nefunguje… má poškozený kabel“ „Prosím Vás, posaďte se nebo mi tu vypustíte duši“ zasměje se drak a ukáže na židli před ním. Poděkuju a posadím se. „Tak ukažte tu myš, podívám se na ní.“ Podám mu myšku a záruční list. „Ten papír si nechte, však jste tu byl ani ne před půl hodinou.“ Podívá se na myšku, jako by přesně věděl, kde hledat závadu. A taky že to moc dobře věděl, protože to on svým drápkem proštípl obal myšky a poškodil kabel. Chtěl se pojistit, že vlčka ještě někdy uvidí. „Tak tady to máme, nu tak já Vám ji vyměním, vteřinku počkejte.“ Po chvíli sezení cítím zas ten chlad. Na podlaze jsou sice bílé dlaždice, ale že by kvůli tomu tu bylo tak chladno se mi nezdá. Vidím, že drak už se vrací ze skladu, a tak se na něj dívám. „Tak tady je nová myška.“ Hned mi ji vrazi do packy. „Bude to všechno?“ zeptá se vcelku milým tónem. „Ano, děkuju, to je vše.“ Přemýšlím, jestli se ho zeptat na to zda zná hru Portal, ale přijde mi to trošku podivné, však ho ani pořádně neznám… „Určitě to bude vše?“ přerušil mé myšlenkové pochody a já se na něj podívám, jako by četl mé myšlenky „eeh, ano… myslím, že ano“ odvětím. Drak se přesto usměje a ukáže na mou levou packu, ve které držím spálený zdroj, na který jsem dočista zapomněl. „Ohh, ano, to jsem Vám donesl, jestli to nechcete do své vitrínky.“ Natáhnu k němu packu se zdrojem a usměji se jako že nic ^.^ „No dobrá vezmu si ho, že jste to vy, ale jinak má vitrínka nefunguje jako skladka“ rozesměje se, aby vlček pochopil, že jde o vtip. Drak mě opravdu pobavil a také se rozesměji. Dokud se oba smějeme a cítím uvolněnou atmosféru, nahodím téma, na které jsem se styděl zeptat. „Nemohl jsem si nevšimnout, že hrajete mou oblíbenou hru.“ Drak se zarazí, jak to vlček ví. „Viděl jsem, že jí máte staženou na liště, když jste mi dnes ukazoval myšky.“ Drak se usměje „No ano když se tu nudím, tak si rád něco zahraji. Ale vědět to šéf, tak mě asi přetrhne. Takže pšššš. Je to naše tajemství“ „A mohl bych se Vás zeptat na vaši přezdívku, že bychom si někdy zahráli co-op?“ řeknu nesměle. Drak se zamyslí a po chviličce odpoví. „A proč ne, působíte vcelku mile, má přezdívka je Dacryon.“ Pousměji se nad jeho přezdívkou „to zní zajímavě.“ „No, ono je to vlastně i mé jméno“ dodal drak. Překvapeně se podivám na dráčka „Oh… aha… pěkné jméno, tak to bych se měl též představit, jmenuji se Tallu.“ Natáhnu k Dacryonovi packu, kterou mi chytne a potře se s ní. „A nesměj se mi za mé jméno, už jsem si s ním užil své“ usměji se. „To já také“ odpoví Dacryon a podívá se na hodiny, kde vidí, že už je půl hodiny po zavírací době. „Měl bych už zavřít a vyrazit domu, rád jsem tě poznal Tallu.“ „Také jsem tě rád poznal, a pokud budeš dnes večer na počítači, určitě se ozvu.“ „Jen aby…“ řekne Dacryon a podivně se usměje, jako by věděl něco, co Tallu ne. Doprovodil mě k východu, aby i rovnou zamkl prodejnu. „Tak zatím pac, Dacryone.“ „Pac.“ Zamkne a zavře zevnitř obchodu mříže. Po návratu domů jsem usedl k PC. Vše už běželo, jak mělo. První, co jsem dělal, bylo, že jsem si přidal Dacryona do seznamu přátel. Opřel jsem si hlavičku do pacek a jen čekal, čekal a stále jen čekal, než se Dacryon ukáže. Kolem jedenácté večer už jsem pomalu ztrácel naději, že se ukáže. Přemýšlel jsem nad ním, jak pěkný drak to je, když najednou zpráva od něj. „Ťuk, ťuk. Je tam někdo?“ Radostí jsem skoro vyskočil až ke stropu a hned jsem mu odepsal. „Wuufky, to víš, že tu někdo je a čeká tu celé hodiny“ chtěl jsem si trošinku rýpnout. Omluvil se mi, že ještě musel doma uklízet a to dnes bohužel nevyjde s hraním. Ale chtěl by mi to vynahradit zítra, a tak mě požádal, zda se mužem někde sejit. Než jsem vůbec stihl napsat, že nevím, zda můžu, napsal, že se sejdeme v kaštanové aleji kousek za městem. Něco podnikneme. Neopovážil jsem se odporovat a napsal jsem jen „nu dobrá,“ ale tlapky se mi začaly třást. Nevím proč, ale nejspíše z toho, že se mám někde sejit o samotě s dráčkem, o kterém vím jen, jak se jmenuje a kde pracuje. Ani nevím, kolik mu je let. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím více se mi tlapky třásly. Napsal jsem mu, že se moc těším, i když jsem sám nevěděl, jestli je to pravda, a čekal jsem na jeho odpověď. Dacryon napsal „Také se na tebe moc těším, ale teď už půjdu spát ať mám na zítra dosti sil :P *obejme vlčka a olízne za ouškem* “ Po té se hned odpojil a já ještě minimálně hodinu zíral na tu větu, co mi poslal. Ta uvozená hvězdičkami mě znervóznila ještě o sto procent víc. Dnes určitě neusnu. Ráno, když jsem se probudil (opravdu netuším, jak se mi povedlo usnout) jsem se podíval na monitor a vidím, že mi Dacryon ještě pozdě večer upřesnil čas, kdy se setkáme. Mělo tomu být v 18:00. Pomyslel jsem si, že alespoň bude spousta času se připravit, ale den se tak neuvěřitelně vlekl. Byl další parný den a mě pomalu docházelo, proč se setkáváme až tak pozdě. Určitě se také nechtěl pařit někde venku. Na místo setkání jsem vyrazil o hodinu dříve. Už jsem nevěděl, jak zabít čas. V aleji jsem se posadil na lavičku a dal jsem se do čekání. Doufal jsem, že ty šedé mráčky na obloze nic neznamenají, ale marně. Spustil se letní vydatný déšť, ale já stále čekal. Nerad nechávám čekat někoho na mě. Pomalu ale jistě jsem byl celí promočený, ani kožíšek mi moc nepomohl. Sedím s hlavičkou v packách a koukám na proudy kapek přede mnou. Nějakou dobu trvá než postřehnu že sice prší, ale ne na mě a tak zvednu hlavičku. Jak je to možné? A nade mnou vidím dračí křídlo, celé černé s malými světle modrými hvězdičkami tvořenými dráčkovo žilkami, které se na některých místech kříží. Radostně se usměju „posaď se dračku, čekal jsem tu na tebe už asi hodinu, ale to je moje chyba. Vyrazil jsem asi moc brzo.“ Dacryon si přisedne se slovy „To mě mrzí, mohl jsem také vyrazit dříve a nemusel jsi tolik zmoknout.“ Překvapeně koukám, že dráček na sobě nemá žádné tričko nebo košili. Celé jeho tělo se leskne, jak je mokré od deště. Jen vedle něj sedím a koukám na něj. „Copak vlčku? Je na mě něco divného?“ Celý v rozpacích řeknu „Ne, já jen… nikdy jsem neviděl draka, natož bez trička a… mokrého…“ Dacryon se mile usměje. „Mokrého? To je nějaký rozdíl, než kdybych byl suchý?“ Zavrtím hlavičkou, nechci raději nic říkat. „Něco ti ukážu, vlčíku, koukej“ ukáže na své mokré bříško, po kterém mu stéká dešťová kapička, která najednou zcela zamrzla. Vykulím očka a tlamička mi spadne skoro ke kolenům „Jak... Jak jsi to udělal?!“ Dacryon se rozesměje, vezme zmrzlou kapičku z bříška mezi dva drápky a pomalu se s ní přibližuje k mé tlamce. Nakloním hlavičku na stranu a koukám na Dacryona. Co to dělá? „Neboj se vlčku, je to jen voda“ usměje se a položí mi kapičku na jazýček. „Víš, vlčku, já jsem ledový drak. Pro mě je chlad něco jako pro tebe teplo. Tam, kde bys zmrzl na kost, se já cítím jako na pláži… Včera jsem ti řekl, že ti vynahradím to, že jsem s tebou nemohl hrát, že?“ Jen kývnu hlavičkou, ještě jsem se nevzpamatoval z toho kdo vlastně draček je. „A máš vlčku rád sníh?“ Opět jen kývnu hlavičkou a usměju se. Mezi tím už přestalo pršet a vylezlo sluníčko a tak mohl dráček dát křídlo dolu. „Než začnu pracovat na sněhu, musím tě varovat, že se tu dosti ochladí. I když na nás svítí sluníčko a ty jsi pořád dosti promoklý, mohla by ti být zima. Mohl bych tě tedy obejmout a zabalit do křídel? Moje šupinky nepropouští chlad a odráží teplo zpátky.“ Stydlivě odpovím. „Nuu, já nevím. Ale asi máš pravdu. Nechci nastydnout.“ Sotva to dořeknu, chytne mě dráček pod předními packami a posadí si mě do klína zádíčky k sobě a zabalí mě do obou křídel. Po těle se mu začnou rozsvěcet podivné runové značky a z očí mu vychází dva malé sloupce ledově modrého kouře. Oči mu též září bledě modře (nikdy jsem něco tak fascinujícího neviděl). Poté zaklonil hlavičku a z tlamy začne chrlit do vzduchu sníh, který se pomalu snáší na nás. Mě však z křídel kouká jen hlavička a sníh mi dopadá na čeníšek. „Wheeeee to je nádherné“ olizuji si čeníšek na kterém jsou sněhové vločky. Dráček přestane chrlit sníh a mile se usmívá, zatímco já chytám na jazýček vločky. Dacryon si plně uvědomí, že mě drží v pacičkách, což bylo to, po čem od začátku, co mě uviděl, toužil. Neovládne se a nenápadně mi pod křídly rozepíná košilku. Když už je celá rozepnutá, oběma packami mi vklouzne do kožíšku na bříšku a hrudníčku. Popadne mě panika. Co mi to Dacryon dělá? Chci od něj pryč, ale pevně mě drží v packách a navíc v křídlech. Tiše mi zavrní do ouška. „Šššššš, neboj se, vlčátko mé huňaté, bude dobře“ pošeptá mi do ouška. Pevně mě sevře v packách a bez varování se mnou vzlítne a popoletí kousek dále od alejky do vysoké trávy pod stromem. Při přistání dosedne jen na zadní tlapy. Ještě kousek se mnou v náruči popoběhne, protože není zvyklí přistávat jen na zadních. Stále se mi jen v hlavě motají myšlenky, že jsem mu naletěl a teď se bojím, co se mnou chce udělat. Položí mě pod strom do trávy, přední tlapou mi přitiskl na hrudník a mile se usměje. „Vyděsil jsem tě vlčíku?“ Koukám se mu do oček a opovážím se jen kývnout. „Oooo to mě mrzí vlčku, to jsem nechtěl. Chtěl jsem ti to jen vynahradit a asi jsem to neudělal moc dobře“ smutně skloní hlavičku „Tak já to zkusím jinak“ usměje se a něžně mě pohladí po hlavičce. Já se též usměju a doufám, že už mě dráček nebude děsit. „Jsem moc rád, že se zas usmíváš vlčíku a už vím, jak ti to vynahradím.“ Široce se usmívá a než se naděju, přitiskne se k mé tlamičce svou dračí a něžně mě líbá. Z počátku se snažím bránit, ale je to úplně marné. A tak se tomu pomaličku poddávám a cítím, jak se mi dlouhý dračí jazýček omotává kolem mého a lehce si ho tak dráček vtahuje k sobe do tlamičky. Pak se pomalu vzdálí a s nevinným úsměvem na tváři se na mě kouká a vrtí ocáskem. Jako by na něco čekal. „Krásně voníš vlčku“ dodá. Trošku se začervenám. Nikdy se mi něco podobného s jiným samečkem nepoštěstilo, a tak se k dráčkovi natáhnu a něžně ho též políbím. „Já to věděl“ rozzáří se dráčkovi očka radostí. Celý se ke mě přitiskne ve vášnivém líbání, při kterém mě hladí po bříšku a toužebně funí. Z funícího dráčka, který mě očividně moc chce, jsem opravdu vzrušený, a tak se mi na kalhotách udělá boulička. „Líbí se ti to vlčíku?“ Šepotem odpovím „Ty se mi líbíš…“ Dráček jen tiše a vzrušeně zavrní a hladí mě po bouličce mezi tlapičkami a pomalinku mi rozepíná kalhoty, až se dostane k mému pouzdírku, ze kterého vykukuje špička mého pokládku a celá se leskne. „Murrrr vlčátko copak to tu schováváš? hmmm?“ Ani nečeká na mou odpověď a sehne se ke mně tlamičkou. Zpočátku jen čenichá kolem mého pouzdírka a jazýčkem mi pomalinku ovijí kuličky, které jazýčkem trosku sevře a vtáhne si je do tlamičky, kde mi je něžně ale silně žužlá. Začnu slastí vzdychat a naříkat, jak moc je příjemné. Tohle mi ještě nikdo neudělal, a tak si to náramně užívám a hladím při tom dráčka po hlavičce. Pomalinku mi pustí kuličky a od tlamičky se mu trošičku natáhne slina, jak moc vlhké mi je nechal. Chtěl jsem se ho zeptat, proč mi to všechno dělá. Ale než jsem stihl cokoliv říct, už jsem se zas svíjel v návalu silného vzrušení. Ta dračí potvůrka mi chytla mezi rtíčky špičku pokládku a hraje si s ní, jako by to bylo to nejsladší lízátko. Do tlamičky mu vypouštím kapičky pre a pokladek se mi pomaličku celý vysouvá do jeho tlamky. Jsem tak vzrušený, že se mi ukáže i uzlík, který mi dráček něžně obepne rtíky a silněji ho stlačí. Já se už neovládnu a instinktivně se mu snažím přirážet do tlamičky. Ale dráček mi pokladek pustí a já se kouknu proč. Stojí přede mnou na zadních opřený ocáskem za sebou a přední tlapičky má pokrčené k hrudníčku aby vypadal jako nevinné dráčátko, co něco chce. A to, co by rádo, je na první pohled velmi zřejmé. Mezi tlapičkami má jakousi malou štěrbinku ze šupinek, z které na mě vykukuje dráčkův velký černý pokládek. Je oproti mému opravdu velký a silně ho napíná, takže je i opravdu tvrdý, je lehounce zahnutý nahoru a na spodní straně pokládku má v řadě asi pět malých zaoblených výstupků. Celkově se mu pokladek rozšiřuje směrem ke kořínku. Něco tak krásného se jen tak nevídá každý den a opravdu moc mě vzrušuje. Jak draček netrpělivě přešlapuje na zadních, z pokládku mu vytékají kapičky pre. Neustále na mě wrumká, jak se stydí si o to říci. „Dráčku, pojď ke mně blíže“ poškádlím ho a usměju se. Dráček, jako poslušný pejsek, za hlasitého dusání tlapiček přiťape blíže ke mně, a tak i blíže ke stromu, pod kterým jsme. Pohodlně se opřu o stromeček a dráček mi pomalinku vsune svůj tuhý a tak vlhký pokladek do tlamičky a hlasitě zavzdychá. Pacičkou ho pevně držím za kořínek pokládku, abych ho mohl trošku brzdit, protože dráček je tak moc vzrušený, že mi začal hned do tlamky přirážet. Ale já si chci nejdříve trošku pohrát. Dračí pokládek pustím z tlamičky a začnu na jeho spodku něžně ale silně žužlat dráčkovi výstupky pěkně od kořínku až po špičku. Vždy nechám dráčka párkrát přirazit do mé tlamky, a také mu ze špičky pokládku vycucnu kapičky pre. Napadne mě, že dráčkovi by se mohlo líbit dráždění na určitém místě, a tak si olíznu prstík a s každým dračím přiražením do mé tlamky mu přitlačím na pod ocásek na dírku. „Aaahh!!“ vyhekne dráček a drápky tak silně zaryje do kůry stromu, až jí ze stromu částečně strhá a zůstávají na stromě šrámy jak od divoké šelmy. „Vlčíku, prosím, postav se mi na všechny čtyři“ řekl dráček prosebně, ale zároveň dost důrazně na to, abych to bez váhání a rychle provedl. Drak stále hlasitě funí a je z něj doslova cítit neskutečná chuť vlčíka oyiffat. Klekl si za mě a pošeptal mi do ouška „Teď se zkus, prosím, co nejvíc uvolnit.“ Kývnul jsem a dal zadní tlapičky kousek od sebe. Dráček mě trošku silněji chytl za kořen ocásku a já ucítil silný tlak na dírce. Tlak byl čím dál silnější a silnější. A postupně se spíše měnil v mírnou bolest pokaždé, když se do mě dostával pokládek o další výstupek hlouběji. Dráček se zastavil a já jsem si celý udýchaný a orosený potem oddychl, že už je dráček ve mně celí, ale opak byla pravda. Dráček se ke mně sehnul, aby mě obejmul kolem bříška a utišil mě něžným vrněním do ouška. „Teď zatnu zoubky, ale zůstaň uvolněný“ řekl a já to tedy zkusil. Pevně mě objal a vnikl době s tak silným přiražením, až jsem hlasitě vykvíkl a zasténal. „Šššššš, čumačku, ššššš, už to bude dobré“ utěšoval mě a já cítil jeho tuhý pokladek, jak se cuká a napíná jakoby v mém bříšku. Byl jsem si naprosto jistý, že ho musím mít až v bříšku. Tlapky se mi třásly, ale dráček byl v tomhle mnohem zkušenější. Věděl, že teď musí chviličku počkat, než se vzpamatuju. Po chvíli, kdy dráček čekal na mé zotavení, mě políbil na šíji a začal mě zpočátku pomalinku a krátkými pohyby oyiffkávat pod ocásek. Já se pevně držel půdy pode mnou a hlasitě sténal, což dráčka moc dráždilo k tomu, aby více přirážel. Byla z něj trošku cítit dračí „surovost“, kdy se přestal chvílemi ovládat a pokládek ze mě úplně vytáhl a silně ho zas vsunul do mé dírky, ale to mě se opravdu líbilo. Cítit nad sebou dominantního samečka, který přesně ví, jak to chce, to bylo pro mě něco úplně nového a chtěl jsem to opravdu moc. Plně jsem se poddával jeho touhám, a když si mě chytl za boky a začal tak rychle přirážet až se mé kuličky dotýkali o drakovo, už jsem to nemohl vydržet. Do trávy pode mnou jsem za hlasitého sténání vystříkl patřičnou dávku mlíčka, ale drak jako by to neslyšel. Možná to nechtěl slyšet, ale nepřestával ve svém tempu asi dalších pět minut, až i on dosáhl svého vrcholku a já ucítil, jak mi do dírky vystřikuje dráčkovo ledové mlíčko. Ten pocit, jak se mi rozlévá v bříšku, je nezapomenutelný. Mocně přitom sténal a funěl. Mlíčka ve mně bylo tolik, že mi začalo stékat po mých srstí pokrytých kuličkách až na zem a to příjemně chladilo a šimralo zároveň. Svalil se semnou na bok do měkké trávy ale pokládek měl stále uvnitř mě a nežně si mě tulil kolem bříška. „Vlčku, věděl jsem už od prvního pohledu, že budeš úžasný. Ale že až takhle moc, to nikdy… miluju tě“ pošeptá mi do ouška a jeho slůvka mě moc hřejí u srdíčka. A pak ještě dodá s úsměvem na tváři, jako by byl na mě pyšný. „A také jsi první, do kterého jsem se dostal celým pokládkem.“ A nežně mě políbí za ouško a hladí po bříšku. Takto jsme tam leželi až do pozdního večera, kdy mě doprovodil domů. Druhý den v neděli jsme si zašli na romantickou večeři při svíčkách do zdejší restaurace. Ještě dnes po více jak roce našeho vztahu si stále říkám, jaké štěstí zapříčinilo to, že mi shořel zdroj, a já mohl poznat někoho tak úžasného jako je Dacryon. Co na tom že je to drak, já ho miluji a to je myslím to jediné, na čem opravdu záleží…